Šestidenní, ne nadarmo pro svůj význam, sportovní úroveň a mezinárodní věhlas nazývaná motocyklovou olympiádou, se již dávno zařadila mezi nejuznávanější sportovní události.
Britské kořeny
Je dost příznačné, že to byla sportu zaslíbená Veká Británie, v níž už v roce 1903 přišli na nápad uspořádat motocyklovou soutěž spolehlivosti, nazvanou Reliabity Trial. Trvala plných deset dnů a konala se na trati tisíc mil douhé s jediným záměrem: prokázat kvalitu a spolehlivost motorových dvoukolek, jakož i řidičské a samozřejmě i mechanické umění soutěžících. Že tehdy o časté opravy nebyla nouze, netřeba připomínat. Na startu se sešlo 43 jezdců, do londýnského cíle jich dorazilo rovných dvacet.
O rok později se počet dnů snížil na šest (s tradičním startem v pondělí a cílem v sobotu, aby se nenarušila svátost anglické neděle), soutěž dostala název Six Days Trial a do roku 1912, kdy se konala naposledy, získala nemalou proslulost. Že neušla pozornosti pánům z Britského svazu výrobců jízdních kol a motocyklů, toho důkazem bylo, že v roce 1913 uvedli v život Mezinárodní šestidenní motocyklovou soutěž. Důraz na slůvko mezinárodní měl dodat již zavedenému sportovnímu klání větší důležitost a samozřejmě i vyšší pozornost veřejnosti. Tento záměr však tak zcela nevyšel, většina startujících byli Britové, s nimiž změřilo síly několi Francouzů. Je však nesporné, že ve středisku soutěže - Carlisle - mohli organizátoři prvního ročníku International Six Days Trial sotva tušit, že položili základy ke sportovnímu podniku, který v budoucnosti dosáhne tak velkého ohlasu a uznání.
Slibný rozlet Six Days však po necelém roce uťala první světová válka. V roce 1920 se uskutečnil druhý ročník a v dalších letech další, až došlo k druhé nucené přestávce v období 1940-46, zaviněné dalším světovým válečným požárem. Od roku 1947, tedy víc jak půlstoletí, však Šestidenní každoročně s příchodem podzimu nabízí stovkám motocyklistů týden plný dramatických soubojů a nezapomenutelných zážitků. A není určitě bez zajímavosti, že za tu dobu již čtyřikrát opustila terénní tratě v Evropě, aby zavítala dvakrát do USA a dvakrát do Austrálie.
Od mezinárodní trofeje k mistrovství světa
Šestidenní byla vždy soutěží týmů a klasifikace jednotlivců, postupně zaváděná od 60. let podle jednotlivých kubatur, slouží jen jako jedno z kritérií při výpočtu výsledků, jezdci je však vysoce ceněna. Účastníci soutěže usilují o prvenství ve čtyřech týmových soutěžích, jako jedinci jsou oceňováni zlatými, stříbrnými či bronzovými medailemi FIM. Podle toho, s kolika body dorazí do cíle.
Od počátku byla nejvýznamnější soutěž o Mezinárodní trofej (International Trophy) především proto, že se k ní vázala přísná podmínka: mohla se jí zúčastnit výhradně družstva (tzv. Trophy teamy) na motocyklech vyrobených v zemi, kterou reprezentovala. Od roku 1956 dodnes startuje v Trophy teamu šest motocyklistů na strojích tří kubatur, z nichž nejméně jeden musí být vybaven čtyřdobým motorem. Pravidla Mezinárodní trofeje se ve své podstatě nezměnila až do roku 1969. Od následujícího ročníku Šestidenní, jež se poprvé v historii uskutečnila ve Španělsku, došlo k radikální změně. FIM přejmenovala Mezinárodní trofej na Světovou (World Trophy) a povýšila ji na mistrovství světa družstev, s tím, že reprezentační týmy mohou startovat na motocyklech, vyrobených v libovolné zemi. Téměř okamžitě se počet mužstev, bojujících o nejcennější trofej Šestidenní, zdvojnásobil. Změnil se i název celé soutěže na International Six Days Enduro, přičemž právě slůvko enduro zdůrazňuje vytrvalostní charakter Šestidenní.
Jezdci zemí, které nevyráběly vlastní motocykly, neměli šanci usilovat o Mezinárodní trofej. A tak v roce 1924 vznikla soutěž o Stříbrnou vázu pro tříčlenné, od roku 1957 čtyřčlenné týmy, které mohly používat stroje bez ohledu na zemi jejich původu. Od roku 1985 byla soutěž o Stříbrnou vázu přeměněna na Světovou trofej juniorů a hodnotí se jako mistrovství světa družstev jezdců do 23 let.
Třetí soutěž v rámci Šestidenní je určena klubovým tříčlenným týmům a čtvrtá továrním týmům, jež mohou tvořit jezdci Světové trofeje i ze Světové trofeje juniorů, samozřejmou podmínkou je, že všichni tři jedou na strojích totožné značky.
Jezdec i mechanik
Dalším specifickým kritériem Šestidenní byly a jsou technické předpisy, omezující větší manipulace s motocyklem. Pomocí plomb a "tajné" barvy byla značena většina motocyklových dílů, což v praxi znamenalo, že nemohla být při možné poruše vyměněna nebo opravena. To vše mělo prokázat odolnost a spolehlivost jednotlivých strojů. Jakýkoliv prohřešek proti těmto pravidlům byl trestán vyloučením ze soutěže, což následovalo i po prokázaném přijmutí cizí pomoci. Posledně jmenované pravidlo platí dodnes, ale počet dílů, které se nesmí během soutěže vyměnit, se výrazně snížil. O to víc však platí, že dokonalý soutěžní motocyklista musí vynikat nejen jezdeckou zdatností, ale i mechanickou zručností, protože si veškeré opravy svého stroje musí udělat zcela sám.
Československo (Česko) a Šestidenní
Naše země se do historie Šestidenní zapsala výrazným písmem a to, co naši jezdci a stroje dosáhli, představuje velice významnou kapitolu našich sportovních dějin, doslova jednu z nejúspěšnějších. Prvním Čechoslovákem na trati Šestidenní byl v roce 1929 Antonín Chorovský z Ostravy na stroji Ariel. Soutěž dokončil a z tratě mezi Mnichovem a Ženevou si odvezl stříbrnou medaily. První zlatou medaily za bezchybné absolvování soutěže získal v roce 1932 v italském Meranu Viktor Rindler na motocyklu Rudge. Ale právě v tomto roce se do boje o Mezinárodní trofej poprvé přihlásil Trophy team ČSR na strojích Jawa, vyráběných od roku 1929 v pražské továrně Ing. Františka Janečka. Antonín Vitvar a František Brand startovali na strojích Jawa 350, Jaroslav Kaiser s Františkem Kronbergerem jeli se sajdkárem Jawa 500.
Na první vítězství až do roku 1947, kdy se jela soutěž poprvé na našem území. Trophy team tvořili Richard Dusil a Jaroslav Simandl (oba Jawa 250), Václav Stanislav (Jawa 350) a sajdkárista Jan Bednář se spolujezdcem Karlem Hanslem na stroji Jawa 600. Tato jména také tvoří první z celkového počtu patnácti zápisů na členitém podstavci Mezinárodní nyní Světové trofeje. Tehdy ve Zlíně jsme však kromě vytouženého prvenství v Mezinárodní trofeji slavili i další primát, ve Stříbrné váze. Získali ji Josef Paštika, Čeněk Kohlíček a Emanuel Marha na strakonických strojích ČZ 125.
V roce 1958 se v Garmisch-Partenkirchenu zrodilo něco nevídaného: na startu bylo dvacet československých motocyklistů, všichni nejenže dojeli, ale získali i zlaté medaile. Vyhráli Mezinárodní trofej (Vladimír Šedina, Saša Klimt, Antonín Matějka, Zdeněk Polánka, Jaroslav Pudil, Bohuslav Roučka), Stříbrnou vázu (Stanislav Šťástka, František Darebný, Alois Roučka, Arnošt Zemen), prvenství získali v soutěžích klubových i továrních týmů. Byl to doslova totální úspěch, jakého do té doby nikdo nedosáhl a který se podařilo zopakovat opět našim až v roce 1974 v italském Camerinu!
Poslední naše vítězství se zrodilo v roce 1982 v Povážské Bystrici. Trophy team tvořili: Jozef Chovančík, Stanislav Zloch (oba Jawa 500), Emil Čunderlík (Jawa 250), Zdeněk Bělský a Vladimír Janouš (oba Jawa 175), Jiří Císař (Jawa 125). Málokdo tehdy mohl tušit, že se tímto prvenstvím završila éra, kterou zahraniční odborní novináři nazvali československou soutěžní školou. Bylo to trefné, protože se léty ukázalo, do jaké míry právě naši jezdci obohatili svět terénních soutěží. Především v tom, že kromě nesporného jezdeckého umění byli i výtečnými mechaniky, kteří při povolené údržbě a při opravách svých strojů doslova koncertovali. Byli i skvěle fyzicky připraveni. Hvězdami se nenarodili, ale stali se jimi díky systematickému vedení a přípravě ve svých klubech a jednotách. Zvlášť dobře měla propracovanou metodiku výchovy jezdců pražská Dukla, později Rudá hvězda a Střediska vrcholového sportu. Postupně se z této metodiky poučili Italové, ale i Švédové a Finové, kteří brzy pochopili, že talent se nejlépe rozvíjí díky náročnému a systematickému tréninku. Není náhodou, že právě tyto země sklízejí v posledních letech smetanu.
Naši motocyklisté na strojích Jawa a ČZ vyhráli patnáctkrát Světovou (Mezinárodní) trofej a sedmnáctkrát Stříbrnou vázu. Těmito výsledky jsou stále nejúspěšnější v historii Šestidenní po 2. světové válce. Přesněji to bylo v následujících ročnících: 1947, 1952, 1954, 1956, 1958, 1959, 1962, 1970, 1971, 1972, 1973, 1974, 1977, 1978 a 1982. Na podstavci cenné stříbrné Světové trofeje je vyryto 35 jmen československých motocyklistů. Šestkrát Květoslava Mašity a Františka Mrázka, pětkrát Petr Čemuse, Zdeňka Čespivy, Josefa Fojtíka, Jaroslava Pudila, Bohuslava Roučky, čtyřikrát Josefa Císaře, Saši Klimta, Zdeňka Polánky, Vladimíra Šediny, třikrát Jaroslava Břízy, Jiřího Stodůlky a Stanislava Zlocha. Na prvenství ve Stříbrné váze se podílelo celkem 36 jezdců. Určitě také není zanedbatelné, že naši motocyklisté vyhráli v období 1947 - 1995 devatenáctkrát soutěž klubových týmů.